Kůň vám možná nepřečte noviny, ale rozumí celé vaší duši.
STATUS: V provozu (komix se připravuje).

Něco "málo" o Antíkovi..

1. března 2012 v 20:46 | Antík |  My diary
Ahoj,
ozývám se po velmi dlouhé době. Vlastně jsem začala pochybovat, že se vůbec ještě někdy vrátím. Ale stalo se, vlastně se mělo stát už asi před 10ti dny, většinou v čím větší jsem depresi, tím spíš se mi chce psát, ale občas je to dokonce až moc. Co se týče třeba tady blogu, mám opravdu minimum času a jinak než jako k příležitostnému veřejnému deníčku se k němu asi už nedostanu. Ale vypsat se nějak musím a kdo ví proč mě prostě uklidňuje představa že si to možná někdy někdo přečte; a jestli ne, tak nevadí, navíc se mi líp píše na notebooku než v ruce.

Já nechci pryč. Nechci. PROSÍM!!!!!!! Ano, prosím zachránit, kdyby to takhle fungovalo :).. Nejhorší je, že vším co ve mně je, vím, že je to tak správné, rozum ("Budeš mít co jen chceš, no stress, to takhle být, je to v pořádku!") nebo intuice ("Jestli neodejdeš dobrovolně, bude to násilím. Rozhodni se, dokud to jde!"), i jakési abstraktní uvažování ("Babička by to chtěla přesně takhle"), ale ty podělané emoce, nostalgie a mé konzervativní a trochu sentimentální já je prostě nezkrotné! Vím, že musím, lepší alternativa není, ale nechci. Jo, tak to asi nejsem první. A vůbec, proč si to tak připouštím? Spousta lidí má mnohem horší problémy, vlastně i já jsem měla. Ale.. Já nechci. NECHCI se stěhovat!!! Bydlím tu od narození a líbí se mi tu. Jenomže mamka tu taky bydlí od narození a z psychických i zjevných materiálních důvodů chce pryč. Já na to poprvé za ty desítky pokusů, co jsme tohle řešily, vlastně přistoupila, i když bráno zpětně, asi mi nic jiného teď nezbývá. Je to definitivní. A všechno nasvědčuje tomu, že je to správně. Přišly i nečekané peníze, které nám vytrhnou trn z paty. Mamka dneska skončila s prací, aby se mohla plně věnovat vyřizování atd. Do 1-2 měsíců jsme pryč. Pryč... pryč.... pryč.......

Nikde to nebude stejné. Nikdy v životě jsem neviděla tak dobře řešený a hlavně prostorný byt. Jsem zvyklý na prostor - a velký. To v paneláku není a nebude. Ano, budeme mít všechno nové, lihový krb na kamenné stěně v obýváku, dostanu 10 000 jen na své nákupy Steelů, iDebilitek a dalších :), pořád budu mít svůj pokoj, ale... UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Mám tady k tomu hrozně obrovský citový vztah. Když se posadíte na jedno jediné konkrétní místo na gauči, vidíte skrz mezírku mezi dvěma domy na Pražský hrad. Když se postavíte k oknu v mém pokoji, neklepe se vám moc ruka a víte, jak na to, tak laser projde diagonálně přes pokoj, předsíň, jídelnu až do kuchyně. Kdybyste viděli půdorys, tak suverénně prohlásíte, že je to nemožné. Není. Nebo jihozápadní okno v obýváku. O jarních prázdninách jsem seděla na topením hned pod ním přes 4 hodiny bez hnutí a dívala se na zeleň okolo. Kde v Praze vám běhají pod okny ježci, zajíci, klidně poletují sovy a netopýři, je tam tak krásný vzduch a ticho? A stromy. Kdysi mi jeden nejmenovaný kamarád řekl něco ve stylu, že když se budu cítit moc osaměle, ať se podívám na vrcholek borovice prá metrů od okna, že tam třeba bude, vždycky jsme tam totiž jako menší lezli. Bude to znít strašně infantilně, ale od té doby se tam už spoustu let jen ze zvyku dívám, ne ani za nějakým konkrétním cílem, ale prostě se dívám a nějak psychosomaticky mi to vždycky trochu pomůže. Lehce paradoxně se mi odsud nechce taky z toho důvodu, že ten, koho mám ráda teď, bydlí cca čtvrthodinku odsud. Musím se sama sobě až smát, protože když si to tak přiznám, tak je to pro mě skoro nejdůležitější :D! Taky je v našem bytě bezva energie, podle mě. Člověk si tu strašně snadno zvyšuje svou frekvenci. Já nevím, ale mám takový pocit - strach - , že až se odstěhujeme, stane se zě mě nechutný materialista, kterého nic vyššího nezajímá. To je totiž moje druhá stránka. Jsem hrozně na peníze, mám potřebu ovládat lidi - čímkoliv -, protože mám panický strach z toho, že si uvědomí, že nad nimi žádnou moc nemám, že mě můžou klidně shodit a zradit - a tak je dál podkopávám, až úplně do dna, a pak se cítím provinile, protože jsou v děsných depresích, bez zbytku sebevědomí, nicotní, malí a zanedbatelní - a co si ani neuvědomují, kvůli mně. A nebo vlastně ještě hůř - já se totiž ani provinile necítím. Buď zlikvidují oni tebe, nebo ty je. Jedinou chabou útěchou je, že to snad nědělám všem. Tohle jsou vztahy postavené jen na soutěživosti, ne na důvěře. Nevěřím jim. Když se nám líbí stejný kluk a já se ráno mimochodem zeptám, jestli náhodou nemám na nose čáru od propisky, tak podle nálady bude odpověď "ne" klidně lež, jen aby mě někdo ztrapnil a sám byl lepší. Nebo je to jen můj pocit, protože bych to udělala stejně a snažím se před vlastním svědomím obhájit? Účel světí prostředky, jediným zdrojem moci jsou informace, důležitý je jen výsledek. Tvrdé, leč pravdivé. Můj svět. Občas si přijdu sama sobě jako hroznej šmejd, chronicky lhář, zrádce; cokoliv za vizí své vlastní úspěšnosti. Ale jak jsem řekla, těm co mám úplně nejradši, to - doufám - nedělám. Dobře, občas 10 minut neúspěšně vymýšlím šílený kec, jak obejít otázku "proč vlastně sedím zrovna tady" jinak než upřímným "Čekám na tebe" a pak, v té chvíli, ze mě vyletí prostě neuvěřitelně vymakaná lež a slyším se říkat cosi o tom, že jsme potom asi v aule a že jsme si sem šli sednout kvůli nějbližší lavičce se světlem, což kupodivu dává smysl - do té doby mám zabořený nos v knížce a bla bla..., což znamená, že v sobě možná skrývám nečekaný potenciál a čím dál víc se bije mé tiché, plaché, jemné, upřímné, jen lehce usměvavé inteligentní já s tím vtipným, ale až škodolibým, tvrdým, sebevědomým prolhaným hajzlem vedle. Ale myslím si, že časem to dokážu nakonec skombinovat do sebevědomého, zdravě ambiciózního, komunikatovního človíčka co se v případě nutnosti za sebe porve. Co mě aspoň trochu těší je, že ať vezmu cokoliv ze sebe, tak jsem aspoň celkem silný charakter. No, budiž. Ale to už jsem se dostal hodně daleko od - už jen sotva měsíc - našeho bytu. Já nemám problém s tím, zase odejít na pár let třeba na vysokou do Anglie nebo tak, ale ráda bych se měla kam vrátit. A pak je tu smozřejmě Danny... Brácho.. Jestli tohle čteš, tak se ti celým svým já omlouvám, že jsem ti to neřekl dřív, ale kdykoliv jsem na to trochu zavedl řeč, tvářil jsi se jako cestou na popravu a nechtěl jsem ti kazit delší čas, než je nezbytně nutné. Abys věděl, jak jsem byl chvílemi zoufalý, tak jsem i zcela reálně promýšlel variantu, že bych ti to prostě neřekl. Občas bych jel s tebou ze školy a pak to nenápadně otočil, řekl, že se u nás něco dělá a že se musíme sejít u vás nebo bych se na něco vždycky vymluvil, ale nakonec jsem se rozhodl, že by to vůči tobě nebylo fér.. Víš, já taky nejsem na větvi z představy malého panelákovího bytu, ale je to jediná správná možnost. My tenhle byt nemůžeme nikdy utáhnout. Neber to jako tragédii, pořád se uvidíme, ve škole nebo jinde, dobře víš, že i když jsme sousedi, nevidíme se o moc víc, než kdyby jeden z nás bydlel co já vím v Brně a když se oba trošku budem snažit, moc se toho nezmění.. Budu někdy odpoledne jezdit s tebou busem nahoru a pak prostě zpátky. Tak promiň, doufám, že to pochopíš.
 

The Secret Pedigree - Úvod

2. března 2011 v 21:28 | Antík |  The Secret Pedigree
Ahojky, tak je tu první díl komixu. Teda on je to pouze jednoduchej úvod, takže strhující děj zatím fakt nečekejte, ale znáte to, musí se to nějak rozjet. Ikonku zatím nemám, dodělám brzy!
((poslouchám dost nahlas starej hardrock a trošičku.. se mi třese notebook tak se omluvuju za případný chyby :D))


Rychlé info

25. února 2011 v 22:27 | Antík |  Info
Ahojky, jenom vám chci narychlo napsat, že kvůli několika "drobným nedostatkům" blog.cz se mi odmítá odstranit dávno smazaný článek, tak se nedivte, že je ve všem trochu bordel. Stěžujte si jinde, já za to fakt nemůžu. Čusík, Antík
PS: Komix bude brzy hotov, trvá to tak dlouho, protože nejdřív musím jakž takž dohrát Star Stable a na hraní nemám extra čas takže tak, ale už je toho nafoceno docela dost, dokonce je to i upravený a promazaný a pojmenovaný a na blogu, akorát to ještě neni v článku ve výsledné podobě. Těšte se ;-)!
 


Definitivně zpět!

11. února 2011 v 19:49 | Antík |  Info
Ahojí!
Tak poslední infáč :-). Právě jsem se totiž vrátila z hor. Bylo to fajne až na pár detailů takže supík. No, koukám co tu ještě je.. Konečně 17. díl WH, mám ho napsanej už straaaašně dlouho a uplně jsem na něj zapomněla :D. Tak je konečně tady.. Jinak v rozepsanejch mám hrozně moc photoshootů, ale to si nechávám spíš tak jako v rezervě. Vzhledem k tomu, že KONEČNĚ můžu dělat komixy, se do toho co nejrychleji pustím. Rozhodla jsem se začít nový komix, i když teda u tamtoho byly jen dva díly. Ráda bych vám taky sdělila, že to mám vymyšlené opravdu hodně dopředu, takže to pomalu začnu fotit a dávat na blog, těšte se :-). Jo a případní kolemjdoucí, klikněte pls na tohohle dráčka, sice je Dannyho, ale fakt to potřebuje!!! Díky, Antík 

Adopt one today!
UPDATE: Dráček už vyrostl, nemusíte klikat! Že je ale krásný, co?? 

Whisperring horses 17. díl - Volno

6. února 2011 v 10:00 | Antík |  Whisperring horses
Po pátku a sobotě už byla Jessie absolutně mrtvá. Ano, v sobotu měla obzvlášť náročný den, westernových disciplín je totiž hodně a tak trénování zabralo celý den. V neděli dopoledne už Jessice skutečně připadalo, že se víc válí v písku na jízdárně než sedí na koni. Obzvlášť nešikovně spadla, když se pokoušela na koni postavit. Nehezky jí natekl levý ukazováček, ale zlomené to prý není. Navzdory únavě a škrábancům na těle i na duši ale Jessica hořela zvědavostí, jak v testech dopadla. Nemohla se dočkat, jak to nakonec bude vypadat. Některé disciplíny zkoušela úplně poprvé, ale Jess si vzpomněla, jak jí pan Nielson vysvětloval, že se tam má ukázat hlavně talent a přirozené předpoklady, spíš než dlouhý trénink. Teď byla Jess zase konečně doma, ve svém pokojíku. Chybělo jí to. Na druhou stranu, ve stáji je to taky moc fajn a Jessie si uvědomovala, že teď bydlí napůl právě tam. A konec konců, vlastně se tak rozhodla sama.

Co novýho u mě :-)

3. února 2011 v 21:10 | Antík |  Info
Táák. Už je to fakt dlouhá doba co jsem tu byla pořádně naposled, takže se kolem pochopitelně pár věcí změnilo. Stále cvičím na záda a +/- jím zdravě atd. Známky na pololetí se vydařily, jedna dvojka z mkv. Kámoška měla taky jednu dvojku, ale 1) to byla nejlepší známka 2)byla z chování :D. Na koních taky jezdím dál, před Vánocema jsme s mamkou byly v DJ a mám novou softshellovou bundičku a zimní a letní rukavičky :-). A tady asi skončíme, protože mi pod oknem neuvěřitelnym způsobem vřískaj místní kočky, jdu jim připravit sněhovou nadílku.

AKTUALIZOVÁNO: Kočky zdrhli. Vřískají pro změnu andulky.

AKTUALIZOVÁNO PODRUHÉ: Andulky umlčeny senegalským kláskem. Mamka mi říká ať se jdu sbalit na hory. Pes mi neustále hází pod židli ječící hračky. ALE JÁ TOHLE PROSTĚ DOPÍŠU!!! Tákže kde jsem to... Áha. Jo. Pozítří jedu na hory kamsi do Jeseníků a těšim se, páč lyžuju ráda, i když teda jsem poněkud nastydlá a OPĚT mě bolej klouby. Ale těšim se. Lyže mám letos jen půjčený, protože vzhledem k letošní zimě stojej stráášně moc a kdyby mi ještě náhodou vyrostla noha... A krámy si kupovat nehodlám. Jop ale asi největší změna mezi mnou začátkem listopadu a mnou začátkem února je... jak bych to.. No nevyměnil jsem auta za koně, spíš je to takový znovunalezený koníček. Na horách ať si klidně sněží, ale nemohlo by být už sakra v Praze sucho??? Mamka totiž tvrdí, že na jaře mi to řízení půjde o moc líp. Asi má pravdu. V zimě je vůbec všechno takový mrtvý, člověk v jednom kuse říká: ,,Jasně, to hned na jaře..." Ale do té doby se budu snad moct konečně nerušeně věnovat blogu :-). Jo a ještě jsem nepoznamenal, že mám i spoustu nové hudby a pár cool osob ke sledování ;-). Tak čusík, já se jdu někde mrknout online na Top Gear. Antík

Me and horses

3. února 2011 v 16:02 | Antík |  My diary
Tak jsem se konečně dokopala k tomu abych vám napsala něco o sobě a konících a takhle to dopadlo..
No. Zvířata mám ráda už od malička a taky třeba teta jezdila na koních atd, takže předpoklady by byly :-). Úplně poprvé jsem tak nějak jezdila na táboře, to mi bylo asi tak 7 let, dejme tomu. No znáte to, učili jsme se čistit a ták, ale ten tábor nebyl moc dobrej, taky já jsem byla malá a moc jsem toho ještě fyzicky nezvládala.. Nějak aktivnějc to pak začalo, když mě v létě 2008 mamka přihlásila na příměstský tábor na statek kus u Prahy, na Zmrzlík. No a uplně živě si pamatuju, jak jsme šli dělat úplně první věc ke koním, učili jsme se nasadit ohlávku, na koníkovi jménem Ben což byl můj pozdější velkej oblíbenec :-). To mi tenkrát připadalo, jak má ta ohlávka hrozně moc řemínků :D. A pak jsem viděla uzdečky... No nicméně se mi to fakt zalíbilo tak jsem tam od září začala chodit. Nutno podotknout, že tam byl někdy opravdu chaos, total 100%, protože je to velkej statek, 30 koní, 130 členů, 35 cvičitelů... No nejhorší na tom bylo, že jste třeba zametali, prošel kolem vás jeden člověk a ten vám vynadal proč zametáte stranou, že dopředu je to rychlejší. No tak poslušně začnete zametat dopředu a najednou se za váma ozve řev, jak si "vůbec můžete dovolit takhle ničit košťata". Tak honem pometlo přečapnete zase na stranu a už za dvě minuty přijde první člověk a začne na vás ječet, že "vy mizerný děcka vůbec neumíte poslouchat, že si děláte co chcete a jestli to takhle půjde dál tak že nepůjdete jezdit". No a fungujte si v tom... Nicméně na tyhle časy vzpomínám ráda, obzvášť na druhý rok, kdy už jsem znala hodně lidí a v úterý měla spoustu kámošů, taky už člověk ví, kde se to dá střihnout nějakou zkratkou, abyste se úspěšně vyhnuli vedoucím, jak se tvářit aby vám nezadali nějakou strašnou práci :-) nebo kterého koně si na ježdění vybrat.
Byla jsem tam dva roky, ale o letní službě jsem tam dojezdila a řekla si, že to zkusím někde jinde, kde bych aspoň mohla více trénovat. Byly jsme se s mamkou tak různě koukat a něco mi nevyhovovalo časově apod, nakonec to dopadlo tak nějak zvláštně. Aktuálně jezdím - opět - jednou týdně, na Suchdole, což není daleko. Taky je to levnější, ale upřímně řečeno, je to jenom spíš tak abych vůbec chodila ke koním, není tu totiž pořádná krytá jízdárna, takže momentálně není ježdění nic moc. Něco je tu lepší, něco horší, co se týče tréninku tak je to asi jako z bláta do louže, nicméně než vyřešíme můj zdravotní stav, tak je to asi docela ideální. Co mi je? Teď jsme celkem dlouho a docela úspěšně řešili skoliózu, co mi bohužel stále zatím zůstává, jsou alergie a věřte mi, každej vyčištěnej kůň je utrpení. Taky proto bych teď nemohla víc jezdit. A navíc to fyzicky poněkud nezvládám, nedovedu si představit každodenní ježdění, jsem mrtvá ještě o dva dny později. Takže jak vidíte, teď řeším jiné věci, ale mamka mi chce pořídit koně - až to půjde. snad to bude co nejdřív!!

Další články


Kam dál